Zdroj: Redakce CykloServer.cz, 5. 9. 2003 13:44
Do
redakce nám poštovními bity (nebo byty?) přišel článek, jehož autora se
dosud nepodařilo vypátrat. Jeho přečtení bylo natolik silným zážitkem,
že jsme se rozhodli vás o něj neochudit. Zveřejňujeme jej vědomě jako
anonym a vyzýváme autora, nechť se přihlásí. Rádi ho odměníme. A teď už
čtěte jedním dechem………
Jelikož
svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při
prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzívnější
sportovní zážitek svého života.
Celá akce začala poměrně
nevinně. Barevným letáčkem zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými
rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o
luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem slibujícím
nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu. Propagační
materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik
km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále již zajímavější rockové
skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu:
krátkou (78 km) a normální (100km).
Dnes už nejsem schopen
pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná naladěn pravidelným
sledováním Branek, bodů, vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou
variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na
silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech?
Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a
nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že
právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé narodil.
Fáze nultá • příprava
Po
důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
jako větší problém, a o pár dní (a tisíců Kč) později jsem při pohledu
do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lancem
Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během
které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli
dopodrobna seznámeni s tím, jaký že jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na
internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca
3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i
pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále a
odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší
efekt polepil barevnými samolepkami typu "I love triatlon" a "no pain,
no gain". Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými
puky na cyklistických šortkách. Prostě v předvečer závodu jsem byl
ready.
Fáze první - před startem
Příjezd na
místo závodu proběhl bez problémů, slunce svítilo a vyleštěné kolo na
střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už
parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh
dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na 8
vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po
půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad
stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky
únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu,
přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo
registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na
mé kolo (promo model z Tesla za 5990,-) bylo docela snadnou
záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se
mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech
věkových kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v
první, ale ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně
vítězů mi bude od počátku neférově ztížen. Když jsem následně zaujal
poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní
části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky
protřepávajíce svalstvo o ca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne
ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak čistá a barevná, jako to moje.
Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil
šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem.
Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš, vole, co je pod pět
stehů se nepočítá."
Fáze druhá • start
Konečně
zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů závodu,
budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších ca 5 minut jsem totiž
stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě
nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5 metrů jsem po nárazu
do jakési stařeny (co ta tady mezi námi, špičkovými atlety, proboha,
dělá?, napadlo mne) jsem poprvé spadl.
Fáze třetí • závod
Ti
z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi
byli vykulení méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět
jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto, bohužel, možné
nebylo. Jen podle nárazu řídítek do dlaní navlečených do křiklavě
červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy
jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydal se vstříc
kořenům, šutrům a roklím. Na asi pátém kilometru jsem podle barevného
hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji
někde na 300. až 500. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi
závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem
tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo
zezadu štěkl "vpravo!" a pak zase "vlevo!" a já se postupně propadal
hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne
rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii. Po
15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného
krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či kamenech
vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato
změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se tento
cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě
nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší
slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz.
Asi měli levná kola.
Na třicátém kilometru se objevila první
občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění!!
Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali,
nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já
pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z
cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu
mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli
dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Zhruba od této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To, co se
odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési
mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po
několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsme, soudě podle kamzíků,
orlů a nízkých ohnutých stromků, byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce
řvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad
slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás
zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit
jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře
nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při
sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí,
zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a
kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly
proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice
nemohlo být ani řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení
kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v
cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa
přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným
kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z "Dokončit" na
"Přežít". Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků
na umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně
do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky
naprostému vyčerpání (Naprostému? â, jak jsem se pletl, byli jsme teprve
na padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení
jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho
spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již
nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi
15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu
napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si
netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár
energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle
propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již
používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v
ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli
pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli
do svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme
se však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mi fungovalo již
jenom 8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka
Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již
jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších
sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým loktem na
šutry přestal používat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal
každých asi 500 m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední
tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima
jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole
z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry.
Konečně!! 76, 77, 78, 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80.
kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mi došlo, že letáček
byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze
odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co??
V tu
chvíli mě přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký
gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru
jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se
mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal
jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion,
ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl
pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka "no pain-no
gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že počet
účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.
Epilog
Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod.
My máme Krále Šumavy.