Po vzoru kongresové a hotelové turistiky jsem si založil privátní odbor Žrací turistiky. Tento odbor se za dva roky tak rozšířil mezi mými přáteli, že uvažuji o jeho legalizaci a zařazení mezi outdoorové sporty. Vždyť nejlépe, jak je dobře známo, chutná v přírodě!
Jako
jinoch jsem se při lezení v horách či přechodech pohoří spokojil
opravdu s málem. Stačila hrst vloček namočených ve sněhu a pochodoval
jsem jako o život. Tehdy jsem si zážitky z přírody spojoval pouze s
krásnými přírodními scenériemi a nikoli s tělesnými požitky jako dnes.
Jak mi dnes po celodenním ježdění v autě po horách chutná pěkně
promaštěný vepřový řízek na horské chatě, nejlépe zalitý plzeňským
pivem. Pokud je z oken chaty ještě vidět horský hřbet v záři
zapadajícího slunce, to je teprve ono! Jistě jste pochopili, že dnes si
zážitky spojuji s dobrým jídlem. A tady je prostor pro rozvoj Žrací
turistiky. Tak jako jsem si v mládí spojoval různé lokality s prožitky
či úrazy, dnes jsem schopen komunikovat s přáteli na téma dobrého jídla v
různých pohořích. To je radosti, když zjistíme, že máme společný dobrý
prožitek z papáníčka, třeba u nějaké rozhledny na druhém konci
republiky. Inu s přibývajícími roky se tříbí chuťové pohárky, rozšiřuje
pas a hubne peněženka. Ale ruku na srdce, kdo z padesátiletých
outdooráků (jsou-li ještě tací) dá přednost nočnímu výstupu na Lysou
horu před šiškou domácí, voňavé a promaštěné sekané. Domnívám se, že
nikdo!
Celý život jsem rád četl cestopisy a po letech srovnávání jsem
usoudil, že cestování, výpravy do neznáma a podobné aktivity jsou vždy
provázeny hladem.
Každý cestovatel sní o tom co vše doma sní!
Jen ty jejich představy o řízcích, knedlíkách, závinech, pivínku... Z
toho by jeden dostal hlad i při četbě (můj případ). Dokážu si
představit, jak se musel R. Messner nacpávat po přechodu Antarktidy!
Viděl jsem dokument, jak si vezl sáně plné tuleního masa a špeku.
Neviděl jsem tam buchtičky, salámek apod. Když tak vše
sumarizuji,
zjistil jsem, že outdoorové aktivity se stejně točí jenom kolem jídla,
tak proč se zdržovat nějakými extrémy, když to vše skončí u nacpávání
břicha. Proč nevyrazit rovnou za kulinářskými zážitky! Místo vrážení
peněz do drahé výstroje (kterou stejně nikdo neocení v drsné přírodě,
ale až na horské chatě), vrážejme peníze do různých specialit. Jistě své
přátele a známé ohromíte víc popisem horské speciality, doplněné
pohárem a kafíčkem s
koňakem než novou gore-texovou bundou.
Mimochodem tu bundu má kde kdo, ale pak už nemá na pochoutky. Když pak
jen tak jako by náhodou vytáhnete z peněženky účet za kulinářský
zážitek, stoupnete v očích přihlížejících o několik schůdků nahoru. A to
přece stojí za to! Vyprávějte přátelům zážitky z Altaje, když oni byli
nejdál v Tatrách. Nedokáží si to představit. Ale popište jim Krakonošův
řízek s oblohou a začnou slintat jako Pavlovovi psi.
To už si představit dokáží.
I
ve Žrací turistice se dají podávat heroické výkony, které mohou
vstoupit do legend. Zkuste spořádat dvě kila řízků na posezení, to je
výkon přímo historický! Já jsem to snědl, ale do legend jsem se
nedostal, kamarádi sežrali ještě víc. Pro moji útěchu - bylo nám špatně
všem stejně! Představte si takovou výpravu za poznáním, vyplněnou
celodenním požíváním pochutin a laskomin v horských lokalitách,
zakončenou večerním posezením s přáteli u
dobrého moku. To je prostě
báseň! Co je proti tomu zdolávání horských velikánů v nepřízni počasí, v
těsných botách, v zapařeném oděvu a hlavně o hladu? Nic, absolutní nic!
Věnujme proto všechny síly a prostředky ku prospěchu Žrací turistiky.
Máme z ní více požitků, zážitků a hlavně povýšíme v očích svých přátel a
obdivovatelů. To, jak uznáte, jistě stojí za to!
Končím heslem Žrací turistiky - "Přežírejme se vždy a všude!". A tím jsem odpověděl i na otázku v záhlaví: ano, ano, ano!